středa, 24.11.2004

Konec vyletu - tento den jsme (letos) byli posledni den v Japonsku.

Z hotelu jsme odjeli s mirnou komplikaci. Anglo-americka cast posadky naseho automobilu, ktery miril nejprve s nami na letiste Tokyo Narita resila problem sve prvni snidane.

Pouckou c. 1 bylo to, ze ani personal **** hotelu, ktery navstevuji pravidelne anglofonni cizinci, nerozumi elementarni anglictine, i kdyz se tak tvari. Proto se mohlo stat, ze po prvni noci se osazenstvo nekolika pokoju odebralo na snidani, dotazem u cisnice overilo, ze je v cene ubytovani a spokojene se nasnidalo. Praktickym projevem nedorozumeni bylo to, ze 30 minutach od dotazu prinesla cisnice ucet (1500 JPY /15 USD/ na osobu). Hoste se pochopitelne citili dotceni a po diskusi s hlavnim cisnikem byla zalezitost urovnana tak, ze snidane byla ucet hotelu.

Jak se ukazalo, nebyla urovnana zcela, nebot pri odjezdu cekal na prislusne ucastniky na recepci ucet na tuto castku. Pouckou cislo 2. je nezertovat o financnich zalezitostech. Jako prvni se na recepci dostavil vtipkujici Fritz Schneider, ktery zalezitost odbyl mavnutim ruky s odkazem na to, ze ucet zaplati kompletne that lady from another room (ta pani z druheho pokoje). Smal se, personal take.

Problem se ovsem dotkl i nas, nebot recepcni s uctem prispechal k nasemu autu v okamziku jiz mirne opozdeneho odjezdu, kdyz "ta pani" prave startovala. Chvili diskutovali, recepcni pokyvoval hlavou jako ze rozumi za naseho nesouhlasneho mruceni s pokracujicim zdrzenim. Pak se zacala varit krev a bouchat dvere od auta. Rozbiti recepce a zvysenemu hlasu (povazovanemu v Japonsku za velkou neslusnost) zabranila nase chiefobserverka Hiromi, ktera slibila zalezitost urovnat a my jsme mohli odjet.

Behem cesty nas angloamericanky vekove kategorie 50+ (vahovou se neopovazuji odhadnout) presvedcovaly, ze pojedeme kolem sochy Buddhy vysoke 100 m. Nasi skepsi vystridal udiv, protoze baby nelhaly a Buddha opravdu cnel v dali vysoko nad les.

Z negativnich udalosti se pak dal uz ukazalo "jen" to, ze se kolegyne neorientuji dobre v mape. Ztratili jsme bohuzel dost casu, nez jsme prisli treba na to, ze najezd na dalnici, ktery hledame, je ve skutecnosti (i na mape) pouhym krizenim. Proto jsme byli na Terminalu 1 poslednimi cestujicimi, kteri nastupovali na palubu B 777 Alitalia. Zato jsme ovsem meli 2 trojsedacky u 2 oken na 2 osoby a za sebou. Jeste se ukazalo, ze aluminiovy obal Imudonu pri pruchodu bezpecnostnim ramem piska, ale to uz byla vzhledem k predchozimu behu udalosti nepodstatna epizoda.

Prislo mi zajimave, ze let (start 2PM, pristani 6,30PM, oboje lokalniho casu, rozdil +8 hod. ve prospech Japonska) probihal na rozhrani dne a noci a ze jsme nevleteli do svetla. Leteli jsme severni cestou pres Sapporo, Chabarovsk, Novosibirsk, Moskvu, Minsk, Krakov, Ostravu, Brno a Innsbruck do Milana, z Milana do Prahy prakticky stejnou cestou. Jen nevyslo to, ze vystoupime a zacne boarding pro let do Prahy - asi hodinu a ctvrt jsme sledovali jak nastupuji cestujici do Ria a jak nase letadlo necinne stoji. Zato to byla ale MD80, coz je stroj, kterym uz dlouho a mozna nikdy nepoletim. Pilot navic obletel pri pristani po obvodu prakticky celou svitici Prahu.

Tata nas vyzvedl na letisti a jsem si mohl pri rizeni a odbocovani jen opakovat "Right side", abych si privykl na mistni podminky rizeni a doufat, ze pozdrav na rozloucenou "See you next year" nebyl jen spolecenskou frazi.

Zapsal Martin