Delší zápis o cestě a prvním dnu létání

V Soulu se ukázala pravá povaha všech letištních povalečů, kteří jsou přestrojeni za hlídače. Poté, co Dalibor v klidu filmoval fotoaparátem nakádání Boeingu 747, přiblížil se nečekaně zezadu a sdělil mu, že nesmí fotit. Poté se spolu s kolegou odešli dívat na televizi v hale na fotbal, kolem asi pěti dalších fotících lidí. Smysluplná pomsta nás nenapadla.
Během letu do Fukuoky se nic zvláštního nestalo. Dostali jsme s Galinou místa za sebe, což jsme chtěli vyřešit na místě domluvou jednomu ze spolusedících, ale poté, co jeden z nich ze svého místa přetékal na všechny strany a druhá měla na krku cedulku s výzvou ke speciální péči, jsme k tomu nenašli odvahu. Měli jsme ji najít. Ukázalo se, že zmíněná Angličanka má zlomený prst, proto dostala cedulku a na letišti si dokonce objednala invalidní vozík a přednostní vyvezení přes pasovou kontrolu.
Dostali jsme úplně novou dodávku Toyota HiAce. Po vložení klíčku na nás vlídně promluví japonsky. Horší je, že na ní není jediný šrám, což se nesmí změnit, protože rozpočet na auto je už tak vysoký.
Přijeli jsme do Kuboty k rodině Haradů, kde jsme bydleli i minulý rok. Nevím, jestli jsem už psal o fenoménu "homestay", ale v podstatě to znamená okupaci obýváku čtyřmi muži (a na první noc i jednou ženou Galinou), kteří si v tomto prostoru rozloží své věci. Rodiny poskytují takové zázemí za přijatelný příspěvek dobrovolně a mnohdy vznikají pěkná přátelství. Už minulý rok jsme poznali některá specifika rodiny Haradů. Teď se projevilo jedno z nich, které spočívalo v tom, že dům, ke kterému jsme přijeli, se topil ve tmě, zatímco já jsem se topil v dobrém pocitu, že po skoro dvaceti hodinách cesty jsme přijeli na pět minut přesně tam, kam jsme se ohlásili. Nejdřív jsme zkusili zvonit. Nic. Pak znovu. Nic. Pak nám Pavel sdělil, že v autě se na zadním sedadle třem lidem bude spát špatně, protože se tam ve třech nedá skoro sedět. Pak se ozval zvuk sprchy odněkud zezadu. Znovu zvoníme. Zkoušíme se hlasitě bavit, protože křičet je neslušné, snad že by nás viděli nějací sousedé nebo se snad Haradovi probudili. Náhle se rozsvěcí světlo a vychází Harada-papa ve slušivém plandajícím spodním prádle a tričku, rozkročí se a překvapeně nás sleduje. Přátelsky ho zdravíme Hello!, ale situace mu není jasná. Po čase chápe, že u něj budeme týden bydlet a situaci zachraňuje Harada -mama, zve nás dál. Asi nějak náš příjezd čekali, protože futony v obýváku byly částečně připraveny, ale je zřejmé, že ne dnes ... Rádi bychom si trochu odpočinuli, tak předáváme dárky, doufáme, že nebude žádná welcome party a rychle se budeme moci odložit a spát. Později se dozvídáme, že asi pětkrát volali kvůli upřesnění našeho příjezdu a stejně to nějak nevyšlo :-)
Ráno dostáváme, asi jako omluvu, vajíčka se šunkou, kávu, čokoládu a další, pochutnáváme si. Protože máme volný den, jedeme do Dazaifu, před 1200 lety hlavního města Kjúšú s vlivným chrámem, já si navíc připomínám řízení vlevo. Prohlídku kláštera poznamenává Daliborův a Pavlův odchod do směnárny. Po čtvrthodině čekání zbylá část výpravy zjišťuje, že v jediné bance ani jeden z nich není. Jdu se tedy zeptat do této banky znovu na směnárnu, ale je to zrovna ve chvíli, kdy se zavírá vnitřní bezpečnostní mříž a dostupné zůstavají pouze bankomaty. Čekáme další čtvrthodinku na náměstí a posléze se oba cestovatelé po Dazaifských směnárnách objevují. Nic pozoruhodného už se tento den nestalo. Pěkný den!
Musím ještě napsat, jak je to s naším přístupem na Internet, protože ten není tak častý, abychom mohli aktualizovat stránky několikrát denně. Obdrželi jsme v tomto smyslu několik výhružných zpráv a protože k odesilatelům chováme úctu, omlouváme se za zpoždění v novinkách a pokusíme se je tímto napravit.
Registroval jsem se, poprvé jako pilot, a dostal hned dvě pásky na balon - jedna z nich znamená "poprvé na Saga International Balloon fiesta" a druhá "neabsolvoval jako soutěžní pilot žádnou soutěž nejvyšší kategorie A". Dobře je podle nich vidět, mění-li se za letu vítr a kam. Pokud mně příště vezmou, dám si tam svoje.
Odpoledne před prvním obecným briefingem potkávám Kazuko, jednu z mála Japonek mluvících pěknou angličtinou, a sděluji jí, že ještě nemám řidiče svého auta, přestože jsem si ho dopředu objednal. Řidič slouží mimo řízení k tomu, že obvykle mluví i anglicky (čím lépe tím lépe, loni to mělo i další konsekvence, laskavý čtenář nechť popatří do deníku z roku 2005), což slouží jako mezičlánek mezi anglicky nemluvícími domorodci a námi. První pověrou o Japoncích je totiž to, že mluví anglicky. Kazuko mi sdělila, že ho pro mně zařídí, za což jsem jí byl dost vděčný. S naší loňskou řidičkou Elli to letos totiž vypadalo bohužel špatně. Po briefingu, kde jsme všichni vyslechli obecné informace a trapná extempore jedinců, kteří mají potřebu se ptát na témata naprosto zřejmá z pravidel nebo dalších běžných dokumentů, se pro nás našel řidič. Jen mu vysvětlit, že stačí, aby zítra přišel na startovní plochu a tam našel doprovodné vozidlo označené na dvou místech startovním číslem 6 byl úkol na patnáct minut. Pro srovnání, loni s Elli jsme tuto proceduru zvládli za 15 sekund. Trochu mě to rozladilo.
Naštěstí mi večer spravila náladu Lightfantasy Parade na hlavní třídě v Saga, kde jsme jako obvykle shlédli průvod všeho zajímavého na Japonsku, ochutnali oden, pivo a sake. Bohužel jsem si nevzal číslo na Elli, abych jí zavolal a pozdravil, ale večer mě odchytila na homestayi Harada-mama s nejasným vzkazem od Elli (Harada-mama zná asi jen 10 anglických slov), asi že nám bude letos zase řídit. Nebylo mi to úplně jasné vzhledem k panu Itoh, který mi byl představen jako náš řidič (druhý český pilot to glosoval tak, že ten nám s balonem asi moc nepomůže a že mimo balonu bude potřeba starat se i o řidiče), ale naštěstí se ráno ukázalo, že mezinárodní znaková domluva s Harada-mama opravdu znamenala tu dobrou zprávu, že strávíme týden s Elli. To je dobře.
Taky je dobře, že bydlíme v Kubotě, místě vzdáleném asi deset minut jízdy od hlavního startovního pole. To bylo důležité zejména dnes ráno, kdy jsme nečekaně vstávali v 6,10, odjížděli v 6,23 a do briefingového stanu vbíhali v 6,31 (jak bystrý čtenář tuší, minutu po plánovaném zahájení). Kombinováno s mým startovním číslem 6, které je v kontrole účastníků hned na začátku, to není hezký úvod. Naštěstí i organizátoři to s přesností nezvládli asi tak stejně jako my a tak nám ani nevystydla teplá káva od Harada-mama, kterou jsme našli pověšenou na zpětném zrcátku našeho auta.
Po briefingu nás našla Elli a sdělila, že se opravdu domluvila s panem Itoh, že nám bude řídit ona. Je šikovná. Mám z toho opravdu radost.
První let jsem letěl s Daliborem a vydařil se. Díky tomu, že neplatilo pravidlo větru stáčejícího se s dopolednem doprava, dosáhli jsme na první let pozoruhodně dobrých výsledků a byl jsem z toho spokojen. Aby ne, když jsem si až do půlnoci pochystával mapu a všechny propriety. Jak se to ráno hodilo :-)
Večerní let byl taky fajn, jen trochu rychlý. Trochu mě zneklidňuje, že naše nová dodávka nemá žádné vhodné oko na uchycení upoutání balonu pro případ startu v silném větru. Místa vhodná k uchycení pod nárazníkem sice jsou, ale hrozí nepříjemné šrámy. Nevadí, zámek zadních dveří tentokrát vydržel.

Saga, 02.11.2006 03:34