Z mistrovství světa

Po pěkném týdnu na Yoronu jsme se vrátili do chladného počasí v Tokyu. To ještě alespoň svítilo sluníčko ale přes den bylo tak 15 stupňů, nic moc. V Tokyu jsme museli přejet z jednoho letiště na druhé, podle návodu jsme mohli jet buť se dvěma přestupy vlakem a nebo podstatně dráž přímým autobusem. Tak dlouho jsme se o tom hádali, až jsme sedli na vlak a náhodou zjistili, že jede přímo na letiště do Narity. Tentokrát ve vlaku nebylo ani slovo anglicky a my jsme opravdu neušili, která bije. Pak už jsme jenom posbírali posádku dodávky a odjeli jsme do Motegi. Cestou jsme zase jednou bloudili, přesto, že bylo auto plné „nejlepších observerů na světě“. Neměli jsme mapu, i když si každý rok říkám, že si s sebou na cestu do Motegi vezmu soutěžní speciálku, nikdy to neudělám. Inu, dojeli jsme.

Soutěž je poznamenaná tím, že deset dnů před jejím začátkem zemřel její ředitel, hlavní a téměř jediný organizátor soutěže, Masashi Kakuda. Asi ze stresu, mistrovství světa v Japonsku bylo vyvrcholením jeho celoživotního úsilí, strašně se snažil a hrozně pracoval. Bylo mu 52 let. Japonci přijímají smrt podstatně lépe než my. Přistupují k ní budhisticky. Jeden z našich známých – maďarský rozhodčí byl Masašiho přítelem, šel na pohřeb a po pohřbu dostal od rodiny kousek Masašiho kosti tak si nebyl si jistý jak s ní naložit.

Teď už je soutěž v plném proudu. Řídí jí Masašiho anglický zástupce a zdá se, že mu to jde. Počasí není moc dobré a tak jsme měli už poměrně dost volna. Byli jsme se podívat v chrámovém komplexu v Nikko. Chrámy jsou vystavěné v čínském stylu, obklopené několik set let starými cedry a zasazené do malebného podhůří hor vysokých asi 2500 m. Já už jsem tam byla před čtyřmi lety. Teď nám dojem z výletu trochu kazil intenzivní déšť a nekonečné výpravy japonských turistů, zejména školáků. Bylo jich opravdu všude plno, téměř se nedalo projít. Večer jsme šli do lázní, to si vždy užívám. Zejména venkovní bazének, který krásně hřeje a kontrastuje s okolní zimou a deštěm. Onseny (japonské lázně) mají Japonci vymyšlené dobře.

Dneska už se zase celý den létalo. Mám z toho radost, všichni sem přijeli soutěžit a ne jezdit na výlety. Většina pilotů je velmi dobrá a tak je radost je sledovat. Je znát, že jsme na mistrovství světa. Ovšem z některých zemí, kde se moc nelítá ani ti nejlepší piloti za moc nestojí.

Nechtěla bych mít na starosti, finský či norský balon a najdou se jistě i další. Výborní jsou angličani, všichni ze staré školy se smyslem pro fair play, strašně korektní, výborní piloti. V posádce mají nejčastěji rodinu, všechno si dělají sami, asi jsou mi nejsympatičtější.

Američani jsou skvělí, ale zdaleka ne tak sympatičtí, je tam mnohem víc arogance. Na oficiální parkoviště je to o 50 kroků dál, tak parkují, kde se dá.

Japonci jsou též výborní, jejich týmy pracují jak hodinky, všichni vědí co mají dělat. Němci lítají jako jeden muž a podporují toho pilota z jejich týmu, který vede. Němci mají v současné době nejvíc vítězství.

Motegi, Tochigi ken, 26.11.2006 02:29